Jednosměrná letenka do NEZNÁMA #4

Ležím v bezvládí na zemi naší silvestrovské vilky. Je zhruba půlnoc začínajícího roku 2022 a já pomalu otevírám oči. Zmateně registruji obrysy vany a podlahu s mravenci. Co se děje? První, co mě napadá, že jsem tu usnula. Ale proč na zemi a proč zrovna v koupelně? 

Z povzdálí najednou slyším svého muže s obavami v hlase, zda je vše v pořádku. Teprve teď mi dochází, že jsem OMDLELA.

…..

Ale pojďme to vzít všechno hezky od začátku!

To, že žijeme na Bali pár měsíců, asi víte. A tak nás napadlo, že si Silvestra užijeme trochu jinak a jinde. 

Vyrazili jsme tedy na 4 dny do další oblasti Sidemen, kde to máme moc rádi. Příroda je tu přenádherná, autentická. Objednali jsme si dokonce silvestrovský balíček s jógou, masážemi, večerním rituálem ukončení roku, silvestrovskou večeří a vyrazili jsme ve třech za dobrodružstvím.

Že to bude takové dobrodružství jsem ale nečekala.

Úplně jsem zapomněla, jak v této části Bali jste opravdu součástí přírody. To se hned první noc podepsalo na mém spánkovém deficitu. Najednou jsem se po dlouhé době bála. Slyšela jsem úplně vše, jak kdybych spala vedle v rýžovišti. Raději jsem si nepředstavovala, co vše za zvířata tam žije.

Takže v den ukončení roku jsem se cítila tak akorát na dospání. Doslova jsem se překonávala a na sidemenská panorámata nebyla ani moc nálada. Obsloužila jsem svoji poslední koučovanou klientku roku 2021 a hurá tedy na večerní rituál roku 2021.

• 

Bylo to magické a polovičaté zároveň. Osmnáctiměsíčnímu synovi asi zrovna nevysvětlíte, že teď bude fajn, když budeme stát všichni v kruhu a děkovat za rok 2021 a požehnávat roku 2022. Ale i tak tento rituální večer měl své kouzlo, dojemnost, laskavost a velikost.

Člověk si i v té polovičatosti uvědomil, jak je vděčný za to, že stojí tam kde stojí a prožívá tyto okamžiky s lidmi, které miluje. 

Tento rituál byl ukončen hozením DREAMlistu do ohně pro jeho naplnění v roce 2022.

Cítila jsem, že rok 2022 bude silný.

A ano, moje pocity byly správné. 

Hned 1.1. jsem pocítila jeho sílu. Po ranní projížďce na motorce sidemenskou krajinou jsem padla na své dno. Cítila jsem, jak mi vypíná organismus. Jediné, co jsem potřebovala byla postel a postarání se o Marťáska. Celý den se nesl v módu zimnice, teplot, nechutenství, pocity na zvracení a střevních potíží.

Zimnce neustupovala, pocit malátnosti narůstal a já si uvědomila opět sílu místa, kde se nacházíme. Už to nebylo místo, kde máte na každém kroku soukromou kliniku nebo si jen tak objednáte Gojekem třebe kokosový ořech. Už to bylo o přežítí do odjezdu.

A po té přišel zmiňovaný zážitek.

V noci jsem pocítila, že se mi chce zvracet, doběhla šnečím tempem na toaletu a více si nepamatuji. Už jen obrys krásné vany, ve které jsem si dávala den před tím svoji první balijskou koupel.

Teď už jsem se začala opravdu bát, co se se mnou děje. Manžel mě často monitoroval, aby byl v klidu, že jsem alespoň trochu stabilizovaná a zvládneme zítřejší přejezd zpět do destinace, kde na Bali žijeme.

Moje energie byla nyní věnována pouhým třem věcem. Uchovat v sobě kousek vody kvůli dehydrataci, zvládnout kojit a trochu se mezi nevolnostmi prospat.

Říká se, že člověk si v takovýchto chvílích uvědomuje hodnoty života a přemýšlí nad tím, proč se mu to děje. Jenže já měla pocit, žev tomto módu na to nemám kapacitu. Odpadla jsem do spánku v jakékoliv možné chvilce. 

Moje tělo cítilo malý přísun potravy a tak osláblost přinášela navíc i studený pot. Já jen z povzdálí pozorovala, jak manžel krásně situaci zvládá a pomáha, jak se dá. Marťásek byl světový, pořád chodil maminku pusinkovat.

Přichází další fáze tohoto novoročního zážitku. Přesun zpět do Canggu. Hodina a půl cesty v autě pro mě byla nepředstavitelná. A upřímně? Byl to mazec. Zastavovat 2x na dvouproudé silnici a hledat kousek místa, kde si odskočíte ve stavu, kdy vám fakt není dobře a venku je přes třicet stupňů, nic příjemného. Ještě teď z toho mám husí kůži.

Jsme doma, jsme zpět!

Vypínám, usínám, chůva v blízkosti.

Teď by se dalo sice skončit, ale moje očista nekončila. Naopak pokračovala. Konzultace s doktorem z ČR zatím zněla, nechat vše vyjít z těla ven. Tak jsem pokračovala. Čtvrtý den jsem však už měla hlad, bála se jíst, ale cítila jsem, že se moje situace zlepšuje. Při životě mě udržovaly kokosové ořechy.

JENŽE JEN DO CHVÍLE….

…než začal zvracet Marťásek. To už jsem začínala mít pocit, že to vše nedám. Někde v sobě jsem sebrala poslední sílu a byla tou mámou, kterou zrovna potřeboval. Kojící, nosící a ujišťující, že to bude dobré. 

Spánek a promluvy s mojí duší bylo náplní následujících dní. Dokud nepřišel znovu ten klid a harmonie v těle, po které jsem vnitřně volala.

A proto je dobré umět přijmout, že jsou v životě dny dobré a méně dobré. A že vždy po špatných přijdou ty lepší a to je to, co mě drželo nad vodou.

Start do roku 2022 byl tedy doslova očisťující. Nejen fyzicky, ale i duševně…

A já nyní věřím, že mi to ukázalo zase ještě hlubší a novou cestu k sobě samé.

S láskou z Bali,