Pozvánka místních na autentickou vietnamskou snídani nás doslova nadchla.
Našemu budíku je to však jedno. Nechal nás spát do doby, než na dveře bouchá připravený manažer resortu a ukazuje, že je čas odjezdu.
Nakonec vše vždy dobře dopadne.
5minut nám trvalo, než jsme seděli směr PHAN THIET.
Připomnělo mi to školská léta, kdy zaspíte a najednou prostě musíte stihnout přijít včas do školy.
Nabrat starosty ze starostovou a posádka byla plná.
U starostů jsme se i na chvíli zastavili.
Čekali jsme chýši na kraji pláže. Přivítalo nás však nelevné auto,
ryby v zahradním akváriu, krásně stavěný domeček mezi palmami a obrovská plazmová televizi v ložnici starosty.
No a za nedlouho už nám naše břicha zahřívala tradiční vietnamská polévka s hovězím masem.
Ta se stala součástí našich snídaňových rituálů. Musím říct, že jeden by si na to doslova zvykl.
A té zeleniny k tomu.
CHCEME VYUŽÍT TOHO, ŽE JSME VE MĚSTĚ
a zkusit najít nějaké autobusové nádraží, kde si zarezervujeme cestu zítra do Saigonu.
Jenže najednou nepomáhá k vysvětlění ani překladač, nohy či ruce.
Manažer resortu se chce předvést a nechápe naše požadavky zastavit pro jízdenky a tak jedeme dál.
A to do muzea největšího skeletu velryby.
JSME ZPĚT Z MĚSTA – plní zážitků, ale…
bez jízdenek, bez inspirace, kam se zítra přesunout.
Komunikace a plánování jsou už mezi námi trochu unavené z toho neustálého hledání, plánování, zařizování.
ZŮSTÁVÁME NA POBŘEŽÍ.
Zítra razíme o hoďku severněji přimo vedle MUI NE.
Mám docela radost, že strávíme ještě pár posledních dní u moře :-).
No nezbývá nic jiného, než se dát do práce:
– vybrat nové další ubytování přes Airbnb,
– dotočit rychle další vzdělávací videa (překvapení pro vás),
– a užít si poslední den v tomto magickém domácím resortu.
Resortu plném klidu, nádherné zeleně a příjemných lidí.
Zatímco, já se houpu v síti, moje videa už se stříhají.
Nezbývá však nic jiného, než se rozloučit i se skvělou partou lidí, která se tu o nás starala.
A jak jinak, než opět přijmutím pozvánky na večeři.
Squid eggs.
Nikdy na Tebe nezapomenu.
.
No a další zážitek je tu. Na co jízdenky, stoupneme si přeci k silnici a budeme prostě jen tak čekat,
až pojede autobus č. 6.
To se docela hodí v pravé poledne. Pocitově je asi 50 stupňů.
Po 3 týdnech, den co den poznávání Vietnamu, jsem už v módu maximálního klidu.
To na cestování miluji. Dovede vás do jiné vibrační hladiny a klidu. Věci dokážete vnímat s nadhledem, klidem a vidíte najednou šírší spektrum možností.
No a tady i malá ochutnávka ze skvělé atmosféry uvnitř busu.
Vietnamská hudba, drink z cukrové třtiny a prostě nevíte, kde je konečná.
Naše přesouvání pokračuje.
Nasedáme do mikrobusu, kde nás přesvědčili, že se jede naším směrem.
A tak nezbývá nic jiného, než věřit a užít si cestu bez roušek.
Začíná se mi výhled z okénka docela nelíbit.
Moc velké fajnové komplexy. Turista na turistovi, anglické a ruské nápisy – vždy to přirovnávám ve všech zemích k Bibione.
Je dobré umět nedělat hned z prvního dojmu předsudky.
A PROČ?
Protože nás čekalo třeba tohle překvapení :-).
Jak se vám líbí? Naše poslední zastávka před přejezdem do Saigonu.
P.S. pokračování ještě bude :-).
A zda i vy chcete překvapovat sami sebe a začít nejen cestovat,
ale posouvat se i ve svém životě, domluvte si se mnou schůzku.
Těším se na vás :-).
Vaše