Inspirace z Vietnamu (2) – vyšťaveni z letiště do anglicky nemluvícího Saigonu

Letiště jižního Vietnamu v Ho Či Minově městě.

Po jednom dni na cestách, únava střídá zvědavost po nové části Asie.

Jako správný cestovatel jsem se dočetla, že na vietnamských letištích bývají velké fronty a to kvůli vízové povinnosti.

Teď se hodí přirovnání fronty na letišti k motorkám překypujících opravdu všude :-).

Tak jo, jdeme si vystát řadu.

Pouštíme před nás Vietnamku s mimčem, abychom udělali i dobrý skutek.

JENŽE :-(.

Zřejmě tomu nahoře je to jedno. Těsně před ní je ještě pasažér, kterého nepustili dál – co to znamená pro nás? Celá naše fronta stojí další půl hoďky.

Stále se snažíme si držet dobrou náladu, dokud nezjišťujeme, že nás za rohem čeká  hodinové nové další vyřizování víz. I když vše, co se dalo, jsme provedli elektronicky z ČR.

POMÓÓÓC – já už nechci.

Naše únava se začíná projevovat na společné (ne)komunikaci a s (ne)chutí vyplňujeme další nutné formuláře. Poté čekáme nekonečné minuty na vyhlášení našich jmen, abychom mohli zaplatit další poplatek a jít si zpět stoupnout do naší první fronty.

ALE ASI …

Nemá cenu se zaobírat věcmi, které nemůžeme ovlivnit.

Po dvou hodinách, doslova vyšťaveni, sedáme na Uber (celosvětová doprava za nižší ceny než taxi) a jedeme se konečně ubytovat.

Úžasná hodící se hláška: Když už nemůžeš, tak přidej :-).

Naše cesta v tutu chvíli trvá už 35 hodin.
A tak mně asi věříte, že se těším, až se budu moci vysprchovat a vysléci ze zpocenéhého oblečení.

No a první dojmy z taxíku můžete posoudit sami.

Hluk, motorka na motorce, neony, světla, hudba, přetrubující se Vietnamci – na první pohled doslova KÝČ.

Začínáme pomalu zjišťovat, že jižní Vietnam je oblastí nemluvící absolutně anglicky.

Po příjezdu do našeho předem rezervovaného ubytování přes Airbnb – zvoníme a zase zvoníme.

Po několika pokusech nám mladík, spící na zemi na recepci, otvírá.
DOBRÁ tečka k naší únavě:-).

Ukázáním pár gest ruky naznačil, jakým směrem je náš pokoj a to byla celá komunikace.

Naše omezení je pouze v našich hlavách.
Kolik lidí znám ve svém okolí a jejich velkou bariérou je, že neovládají cizí jazyk. A tady se na to prostě nehraje. Vše se vždy nějak zvládne.

Naše první cesta vede do nočních ulic Saigonu

(Ho Či Minova města).

Začínáme se trochu otřepávat a dostávat do sebe energii ochutnáváním místních pouličních specialit.

Opět ničemu nikde nerozumíme a ani oni nám.
Ale naše uspokojení chuťových buňek pohlcuje vyčerpanost a únavu.

Místní posun plus 6 hodin začíná za chvíli však znovu účinkovat.

UPADÁME DO HLUBOKÉHO SPÁNKU.

Probouzíme se do našeho prvního vietnamského rána.
Snídani si vychutnáváme v útulné kavárničce, kde nám pod stolem plavou rybičky.
Vypadají dost dravě :-), tak snad přežijeme.

Před sebou máme den plný poznávání.
Čeká nás vyhlášené přeplněné centrum, místní trhy, přeskakování mezi jezdícími motorkami.

No a ochutnávka našeho dalšího dne stráveného v Saigonu bude v dalším článku.
Ale nejen to, budeme se i rozhodovat, kam vyrazit dál.

PROČ?

PROTOŽE MY VLASTNĚ NEMÁME ŽADNÝ PLÁN :-).

A zda i vy chcete překonávat sami sebe a začít nejen cestovat,
ale posouvat se i ve svém životě, domluvte si se mnou schůzku.

Těším se na vás :-).

Vaše

Další články „INSPIRACE Z VIETNAMU“