Inspirace z Bali (12) – riskovala jsem život, kvůli své vášni …

Číslo 12 mám moc ráda!!!

A musím říct, že jsem ani nečekala, že by mé články měly takové množství čtenářů. Každý den se ke mně dostávají zprávy o tom, jak už se těšíte na další a další příspěvky.

DĚKUJI VÁM Z CELÉHO SRDCE.

Jak vás článek o motorce či policajtech pobavil, a že rádi čtete můj blog. Natolik jste mě inspirovali i vy, že ani nečekám na další přesun na mé poslední místo a píši rovnou z pláže.

V noci mi přišla sms od mé mámy, že mě sledují i její známí a těší se na nové čtení a že i ji samotné se to líbí. A jestli si pamatuji, jak jsme spolu psaly slohové práce, které mi moc nešly. A jak jsem je neměla vůbec ráda – ano, nesnášela jsem je.

No vidíte…
a dnes je to něco, co mě baví a naplňuje – inspiruje nejen mě, ale i vás.

A tak vím, že příjezdem domů to nekončí, ale možná začíná :-). Bude mi dobíhat spoustu příběhů, které si s vámi přeji zasdílet. A dokud uvidím a ucítím vaši podporu a nadšení, budu psát a psát :-).

TAKŽE – DÍKY VÁM VŠEM – za podporu, motivaci, inspiraci a velkou čtivost.

(P.S. Některé články mají až 400 čtenářů – no není to úžasné?)

Než se pustíme do příběhu o přežití a riskování mého života,
chci informovat všechny milovníky češtiny, že se jim omlouvám za „uvozky“ přímých a nepřímých řečí a možná další gramatické věci. V zápalu psaní cítím takovou vlnu naplnění, že mně to prostě nejde si nechat překazit psaní přemýšlením nad věcmi, které pro mě nejsou v tu chvíli primární.

K TOMU MĚ NAPADÁ …

Dnes jsem na pláži viděla jeden strom. Strom, který se rozhodl růst sám v oceánu. Zvolil cestu jinou, než dalších 99% stromů a já mu strašně fandím, aby za několik desítek let byl pořád tím výjimečným stromem, který se rozhodl nedívat se na ostatní stromy a ví, kde chce růst.

Asi víte, co tím chci říct :-).

INSPIRACE (12)
Nenechme se ovlivňovat ostatními. Žijme tam, kde chceme a jak chceme.

TAK JDEME NA HISTORKU?
ZASE U TOHO BYLA MOJE OBLÍBENÁ MOTORKA :-).

Posledního středečního rána na Bali jsem se rozhodla udělat intuitivní výlet (napadá mě, že bych to mohla nabídnout cestovním kancelářím – čte někdo tento článek z CK a líbí se vám to? – napište mi 🙂 – vážně, zajímá mě váš názor).

Ano intuitivní výlet = nechat mluvit svoji vnitřní intuice, která vás dostane na to nejlepší a nejsprávnjší místo pro vás. Může to vypadat, že vím, co chci, ale nevím, kde to je a jak se tam dostat. Tzn. posilovat intuici tím, že nasloucháte svému vnitřnímu hlasu.

Cíl 1 byl jasný:
– dojet k nějakým – jakýmkoliv vodopádům.

CÍL 2 byl jasný dvojnásobně:
– být ve 2 hodiny po obědě zpět – mám koučing.

Osedlám svoji zlatou motorečku a vyrážím do hor.

Můj vnitřní hlas se ozývá:

Jedu nějak moc daleko?
Chjo. Trochu bloudím, ale vodopády bývají v kopcích, pojedu nahoru.
Jedu jedu – aaaaaaaaaaaaaaa cedule. Asi jsem správně.

Zase jedu nějak moc dlouho? Sakriš sakriš, čas se mi krátí, ve 2 potřebuji být zpět.

ÁÁÁ – jsem dobrá, v zapomenutých kopcích, ještě v zapomenutější části světa – vodopády.

Nádhera – stálo to za to (do doby, než bych věděla, co mě čeká.

INSPIRACE (12)
Pracujme častěji ze svou intuicí, je to část nás, která nás vede správným směrem.

Vodopády jsem zdolala, jsem asi čtyřikrát propocená, 10x zafuněná a odnáším si několik štípanců z místní džungle :-).

No a teď mi nezbývá nic jiného, než se vrátit a těšit se na to, co tolik miluji a je mou vášní.

OSOBNÍ A PROFESNÍ KOUČING.

Jenže vesmír mě asi zkouší, jestli to s ním myslím opravdu vážně!

– Začíná lehce poprchávat!
– Začíná více pršet!
– Už se tomu nedá říct déšť– doslova leje!!!
– Začíná bouřit!!!!!!!!
– Bouřka se přibližuje :-(.

Je přímo nade mnou – 45 minut cesty domů, v horách, sama na motorce.

OK, nebudu z toho dělat drama, schovám se, najím se a ono to přejde.

JENŽE ZAČÍNÁ SE ZATAHOVAT JEŠTĚ VÍCE :-(.

Zrušit koučing?
Odtelefonuji to odsud?
Ne, chci mít klid a být v pohodě!

Jenže…
Dolů z hor po silnici tečou proudy vody.
Nerušit a risknu to?

Bojím se …
Nechci tu být sama …
Co když do mě uhodí blesk?
Ještě počkám 5 minut a už opravdu musím vyjet …

Pláštěnku, která mi v té průtrži bude na nic, sice mám, ale srdce mám až v krku. Píši alespoň partnerovi, co se děje. Kdyby mě někdo někdy hledal, ať mohou podle poslední zprávy najít lokaci.

OK JDU NA TO … VZHŮRU DOLŮ …

Pláštěnka nasazena – na motorce jsem ještě nikdy v takové průtrži nejela. Teď by se hodila růžová helma  pro moji nepřehlédnutelnost. Jedu jak nejpomaleji to jde. Připadám si, jak kdybych zdolávala rallye potokem, nevidím silnici, jedu zatáčkami, voda valí dolů proudem. Pláštěnka mi vlaje všemi směry, rozepíná se mi, je mi zima, nevidím přes ní do zpětných zrcátek – lifting obličeje zaručen.

Snad mi někde nepodklouznou kola, hřmí a prší stále víc a já před sebou minimálně ještě 30 minut cesty. Začínám sledovat občas projíždějící místní, jakým stylem a rychlostí jedou, abych se mohla od nich poučit. Přeci oni v období dešťů vědí nejlépe jak na to.

Hlavou mi běží čas, který mám na dojetí a to, jestli vůbec dojedu. Některé silnice jsou již úplně zaplavené, z řeky se stává jezero a já nevidím skrz hustý déšť ani dopředu, ani pod sebe. Zapomínám na zimu, jsem ve fázi, kdy člověk vidí cíl – teplý pokoj, suché oblečení, rovnováha a klid na koučování.

Vzpomínám si na kurz kvantování, kdy je dobré vidět cíl – aplikuji to.

Jenže nenapomáhá tomu nehoda, ke které přijíždím a na zemi leží motorka, kterou zřejmě před několika vteřinami srazilo auto. Ještě, že jedu jak želva a nemusela jsem být u toho. Najednou nepoznávám cestu, asi jedu jinudy, než jsem přijela. Nevadí, musím mířit stále dolů – intuice mě vede. Už i místní koukají, na odvážné jezdce.

Proč jsem pořád jen já jediný turista v širokém okolí?
S pláštěnkou vlající na poplach?

BACHA – DOLEŽALOVÁ JEDE.

JSEM DURCH a cesta je nekonečná. Jako bych to nebyla já a dívala se na sebe z odstupu, kdy si nechci danou situaci, do které jsem se sama dostala, připustit. Jsem myšlenkami někde jinde. Jsem myslí v příběhu, který chci vyprávět, ale nechci si ho nyní odžít. To nemůžu říct ani doma, vždyť by mně řekli, že jsem blázen.

A PAK …
jsem prozřela. Mě to vzrušení a napětí vlastně baví. Těšila jsem se, jak o tom budu vyprávět, jak vám o tom budu psát a jak na tento zážitek jen tak nezapomenu.

INSPIRACE (12)
Vše se nám děje pro nějaké uvědomění. Prožitky jsou nejsilnějšími učiteli. Toho, kde máme hranice a jak hodně jsme pro některé věci přesvědčeni.

Mé přesvědčení a intuice mě dostaly zpět zdravou, mokrou a plnou vzrušení. V čase, který jsem potřebovala. V čase, kdy jsem měla ještě možnost poprvé nezapnout klimu a užít si tepla a sucha. Napojit se na mou klientku a být ji tím nejlepším koučem, bez jediného vědomí a náznaku toho, co jsem právě prožila. Protože tento čas, patřil zase právě jí. A tak jsem si uvědomila, jak je pro mě to, co dělám důležité a že si přeji

POSILOVAT A PODPOROVAT CO NEJVÍCE Z VÁS.

Aby se dostávala mezi nás všechny větší pohoda, nadhled a my tak měli otevřenější a svobodnější mysl a úroveň přemýšlení. A to nám pak dávalo prostor a chuť pro to, být lepšími hlavně sami pro sebe.

A tak nám všem přeji, ať se sami sobě nestavíme do své cesty.

Budu moc ráda, když mi do komentáře dáte číslo článku, který se vám nejvíce líbil.

Já vás za to odměním poděkováním a vděčností za to, že zjistím, co máte rádi.

Vaše

Články: